Ve skupině Rodičovství hrou. Vývojový přístup Gordona Neufelda. jsem včera odpovídala na otázku o emocích. Jednou za čas chci sdílet tento snímek, protože téma vyvolává hodně reakcí a opakování je matka moudrosti. 🙂
Prvním krokem k emocionální zralosti není naučit dítě hluboce dýchat, když má záchvat vzteku, nebo brečet jako kněžna, když dítě chce řvát bolestí. Tím by došlo spíše k potlačení emocí v období, kdy by dítě mělo mít přirozený prostor, aby se s různou intenzitou čirých emocí seznámilo.
První krok je pomoct dítěti emoce vyjádřit způsobem, který je pro něho přirozený. Pokud chce mlátit – může mlátit, křičet – tak křičet, kousat – není problém, kousat, trhat – ok, trhat… Pomocí hry můžeme zkusit emoce přesměrovat na bezpečné objekty. Mlátit do polštáře, kousat kousátko, trhat papír, řvát ve hře jako dinosaurus atd.
Emoce jsou do 5-7 let dítěte tak silné a čiré schválně, není to chyba v továrním nastavení člověka. 🙂 Děti se potřebují nejdřív seznámit s jednotlivými emocemi, aby se v nich mohly snadno vyznat.
Jako další krok emoce můžeme opatrně pojmenovat, ať ty vjemy v těle dítěte získají název. Až poté děti budou moct jednotlivé emoce cítit a budou tak mít základ pro integraci, míchání různých emocí.
Ohleduplnost, empatie, schopnost nejednat impulzivně – tomu nemusíme dítě učit, naskočí samo až dítě dozraje a jeho mozek bude schopný pocity namíchat (integrace) a zároveň nebude obrněn vůči zranitelnosti (měkké srdce), protože nejčastější pocity, které dítě potřebuje k vyvážení, například, frustrace (agresivních impulzů), jsou pocity péče a zodpovědnosti.
