Četla jsem si Babette Rothschildovou „Tělo nezapomíná“, kde popisuje fyziologii posttraumatického stresu včetně formování symptomů posttraumatické stresové poruchy v těle a něco mi docvaklo. Propojila se mi teorie vývoje Gordona Neufelda, kniha Babette Rothschildové, kniha Peter Levine „Trauma a paměť“, přístup Soucitné dotazování Gabora Matého, emočně obrazná terapie Nikolaje Linde a vlastní praxe.
Chci sdílet své vnímání problematiky klasické výchovy, založené na trestech různého druhu (od fyzických po psychologické, např. odepření pozornosti nebo „vydírání“ správného chování emocemi rodičů).
Trochu to zjednoduším, protože by se o tom dala napsat kniha, a pro názornost vezmu imaginární situaci. Ať se klientka jmenuje Vlasta a přichází s tím, že má záchvat vzteku, když její 3leté dítě, Kubík, rozhazuje hračky a pak po sobě neuklízí, nebo dokonce vezme hračky a rozhodí je „natruc“. Vlasta si čte respektující blogy a ví, že by měla s dítětem komunikovat v klidu. To se jí nedaří. Fyzické tresty nepovažuje za vhodné, ale ruka už jí párkrát ujela, protože tohle už přece není možné. (Zapomněla jsem přidat, že Kubík má malého sourozence a jeho táta pracuje do pozdního večera, takže Vlasta je na Kubíka a jeho brachu v podstatě sama).
K této rodince se ale vrátíme později.
Teď budeme mluvit o tom, co víme o vývoji mozku malého dítěte díky neurovědě. Malé dítě nemá aktivní prefrontální kortex, který odpovídá za dlouhodobé plánování, předvídání následků svých činů, a proto je malé dítě impulzivní a řízeno emocemi, přičemž dokáže cítit jednu emocí v jeden okamžik. Když si čtete můj blog, tak víte, že se prefrontální kortex začíná dobře prokrvovat a aktivně se zapojuje až od 5-7 let dítěte, a to jenom pokud dítě mělo vhodné podmínky pro vývoj. U citlivějších a hypersenzitivních dětí je to věk 7-9 (vysoce citlivé) nebo dokonce 9-11 let (hypercitlivé).
Takže VĚDOMĚ dodržovat pravidla nebo hranice a brát v úvahu různé aspekty a pozice jiných lidí dítě zvládne až od cca toho věku nebo později. Máme okliky v podobě vedení svým vztahem (stejnost, oddanost) nebo hry. Ale celkově je dítě prostě impulzivní a egocentrické a mělo by nás spíše znepokojit, když tak tomu není. Proto bude malé dítě mít hodně frustrace, když mu rodiče něco zakážou. Ideální bude, když se ta frustrace přepne ze vzteku do slz a klidný rodič bude uznávat a normalizovat emoce dítěte. Zítra ale dítě může zkusit zas udělat to stejné, co mu bylo dneska zakázáno. A pozítří znovu. A ještě jednou. A počkat, když tam rodič nebude, aby to zkusilo zase. Protože se mu prostě CHCE a je to jediné, na co si pamatuje ten okamžik. Jenomže se rodič někde v procesu zpravidla rozčili – dítě zase blbne, zase „testuje hranice“, zase si nepamatuje, že včera kvůli tomu už mělo dvě hodiny vzteku-pláče atd.
Nejdůležitější věc pro dítě je v tom věku vazba. Bez rodiče nepřežije. Pro vztah udělá vše. Vzhledem k tomu, že se VĚDOMĚ nezvládne ovládat, klasická výchova v podstatě navrhuje zapůsobit na úrovni těla a emocí, ještě před kognitivním rozhodováním. Fyzicky trest způsobuje fyzickou bolest je doprovázen pocitem studu, strachu a frustrace. Psychické tresty jsou založeny na separaci, která podle Gordona Neufelda vždy vyvolává – strach, frustraci, snahu o získání blízkosti a stud. I „Tvoje chování se mi nelíbí“ může dítě vnímat jako trest separací, pokud chceme, aby na základě našich emocí potlačilo vyjádření svých emocí.
Dochází tedy k mikrotraumatům, které mají své mikrospouštěče. Právě tato mikrotraumata pomáhají usměrnit chování nezralého dítěte. Není to vědomé, jsou to reakce na úrovni těla. Tělo si pamatuje, že minule, když prožívalo stejný stav, stejný prožitek, hrozila mu separace a emoce, které ten stres doprovázely, nebyly vyjádřeny. A proto stresová reakce mu naskočí tentokrát hned – trest se už jakoby stane, aniž by ho dospělý zopakoval. Naskočí strach, frustrace, snaha o dosažení blízkosti a stud. Pokud se jedná o citlivější dítě, tresty zpravidla nefungují vůbec nebo dítě se dostává do většího a většího stresu a končí to nějakou diagnózou. Průměrné citlivé dítě dokáže snáz vybudovat obrany, takže začne ty hranice „dodržovat“, zase nikoliv vědomě, ale protože ho usměrňuje to mikrotrauma.
A teď se vrátíme k Vlastě. Když byla malá, dostala od rodičů na zadek kvůli tomu, že neuklízela hračky. Když začala brečet, odešli z pokoje a řekli, že je hysterka a že se vrátí až se uklidní. Párkrát se to opakovalo a rodiče byli víc a víc rozčilení. Vlasta od té doby hračky uklízela automaticky, protože, když viděla neuklízenou hračku, hned ji naskočily emoce z té nezpracované situace. Její tělo cítilo stres, když hračky nebyly na svých místech. Vlasta rostla. Myslela si, že má ráda pořádek. Všechno měla doma hezky poskládané. Když partner nechal ponožku na gauči, vytkla mu to. Ale celkově to fungovalo. O tom mikrotraumatu si ani nepamatovala. Jen ji vadil bordel a nepořádek. Když přišla za kamarádkou, která měla malé děti, v duchu si řekla, že TAKHLE její byt nikdy nebude vypadat.
Za pár let se vdala a pak se ji narodily děti. Když Kubík byl malý, byl sám a víceméně to šlo. Sice byla unavená, protože nemohla si dát ani čaj, dokud doma nebyl pořádek, a uklízela primárně když Kubík spal. Ale pak se ji narodil druhý syn.
A teď tříletý Kubík rozhazuje (naprosto přirozeně pro svůj věk) svoje hračky. A ta stará reakce těla na trauma hned naskočí. STRACH, STUD, FRUSTRACE, SNAHA O DOSAŽENÍ BLÍZKOSTI (snaha napravit situaci). A tyhle emoce směrují na syna. Čím víc je Vlasta vystresovaná, tím méně se může ovládat. Mimochodem, bylo to pravé tehdy, kdy mladšímu rostly zoubky a spala v noci cca 4 hodiny, kdy Kubíkovi dala poprvé na zadek. Slyšela v sobě i hlas: „Nedělej to, jsi proti násilí“, ale byl tak slabý oproti tsunami vzteku… Pozorovala jak ji na 100% ovládá impulz a nic s tím nemohla udělat.
Proto přišla za terapeutem. Konflikt mezi „vím, že to nemám dělat“ a impulzem je častá příčina, proč rodiče do terapie jdou.
S Vlastou bychom zkoumaly ty emoce, které prožívá, když její dítě rozhazuje hračky. Jak jsou cítit v těle. Jak by mohly vypadat v její imaginaci. A nejspíše bychom se dostaly buď k explicitní (verbální, kognitivní) vzpomínce na její dětství nebo zůstaly u implicitní (neverbální, paměť těla) vzpomínky. Možná bychom narazily na malou Vlastu, která tehdy cítila všechny tyto emoce, ale neměla s kým je prožít. Možná by konečně dostala prostor je vyjádřit. A je docela pravděpodobné, že krůček po krůčku by se jí podařilo buď neztrácet své dospělé já v okamžiku, kdy ji vadí bordel, nebo by ji bordel prostě přestal až tak moc vadit.
Vyřešily bychom to trauma, které Gordon Neufeld definuje jako „zaseklou reakci na stres“, neboli reakci, kterou tělo mělo prožít v incidentu, ale potlačilo, protože na prožívání nebyl prostor a podmínky.
Vlasta by přestala křičet na Kubíka a přestala předávat tu část mezigeneračního traumatu dál. Je ten člověk v rodině, který konečně má kapacitu, čas, prostor, zdroje, podporu, aby svá traumata řešila. A Kubík může být malým dítětem. Uklízí teď hračky spolu s maminkou, pouští si u toho hudbu a snaží se uklidit všechno dřív, než písnička dohraje. Dělají z úklidu hru. Každá krabice hraček má totiž svou vlastní písničku…
