Rozhovor vznikl jako odpověď na otázky k jednomu článku o rodičovství v moderním světě, ale nevešel se tam celý, proto ho chci sdílet tady.
– Svěřují se vám rodiče často s tím, že mají pocit, že jim rodičovství překopalo život a že neví co s tím, že to nečekali? A co jim na to odpovídáte?
Xenie Majznerová (XM): Tyhle myšlenky má v určité okamžiky hodně rodičů. Občas si dokonce upřímně litují svého rozhodnutí, které už nejde změnit zpětně. Přitom své děti mohou silně milovat a být šťastní, že je mají. Ale to přehlcení emocemi, svými a od dětí, celkové fyzické vyčerpání, otevřené jeskyně starých vzpomínek a traumat, nutí přemýšlet, zda rozhodnutí mít dítě bylo to správné jak ve vztahu k nim samotným, tak vůči dítěti, které podle nich nedostává péči, kterou by si zasloužilo. Je zároveň jasné, že tito rodiče často hledají odbornou pomoc.
Když mi své pocity klienti svěřují, jsem v tom s nimi. Není mým cílem je přesvědčit o opaku. Není mým cílem je přesvědčit, že by se takhle neměli cítit. Pokud potřebují o tom pocitu mluvit, poskytuji jim tolik prostoru, kolik je potřeba. Pokud vidím, že je to relevantní, můžu se později zeptat, zda se na ty pocity chtějí podívat víc do hloubky, zda je neznají z dětství, zda není přítomen nějaký spouštěč.
Díky terapeutickému přístupu Internal Family Systems (Vnitřní rodinné systémy) Richarda Schwartze, který tvrdí, že psychika nemusí být a není jednotná, ve vnitřním prožívání můžeme definovat různé části osobnosti, které jsou zrovna aktivní. Docela často zjistíme, že kromě části „chtěla bych se toho dítěte zbavit“ je tam i část „o tom nesmíš přemýšlet, to nesmíš cítit, musíš ho mít ráda“ a dochází k jejich konfliktu. Někde je zpravidla i část „miluji své dítě“. Práce s částmi hodně pomáhá vytvořit širší kontext a zachovat nadhled, nechává prostor pro každý pocit, podporuje klienta v tom, aby ve vztahu k sobě měl víc soucitu než odsuzování.
– Mělo by se podle vás více mluvit o tom, že je rodičovství náročné? Máte pocit, že v naší společnosti je tabu říct, že rodičovství lidem překope život a že to není jednoduché?
XM: Nemyslím si, že rodičovství jako takové musí být náročné. Náročné jsou podmínky, ve kterých teď vychováváme děti. Ty podmínky často nezohledňují ani vývojové potřeby děti, ani potřeby rodičů.
Moderní rodičovství vytváří dost velký tlak na rodiče, aby dítě respektovali, aby poskytovali dost kontaktu, aby plnili potřeby dítěte, aby vytvářeli vhodné podmínky pro vývoj dítěte, protože ho jinak mohou traumatizovat. Jako vývojová psycholožka s tím naprosto souhlasím. Je to důležité, pokud chceme vychovat zralého člověka. Pro zdravý vývoj dítě potřebuje, aby vedle něj byl dospělý, na něhož má dítě dobrou vazbu, který není ve stresu, nemá depresi a je na dítě napojen v přítomném okamžiku. Pro běžného rodiče to často zní skoro jako sci-fi.
V teorii by stačil jeden takový dospělý, ale praxe ukazuje, že není to práce pro jednoho člověka. Pokud se podíváme na kmeny lovců a sběračů, uvidíme, že tam dítě vychovává v podstatě celý kmen. Jakýkoliv okamžik se dítěti může věnovat někdo starší. Pokud je s dítětem převážně jeden dospělý, musí plnit práci několika dospělých, občas 24/7, v průběhu 3-5 let (plus, pokud se jedná o matku, období těhotenství). A právě v této situaci se teď nachází mnozí rodiče. Málokteré dítě má kolem sebe stále několik dospělých v přímém dosahu, kteří ho jakýkoliv okamžik mohou pochovat. Málokterý rodič má vždy po ruce další dospělé, kteří se o dítě dokážou postarat, aby se rodič postaral o ty nejzákladnější fyziologické potřeby – mohl se najíst nebo v klidu dojít na záchod. Zátěž je o to větší, když má dítě sourozence.
V jakých podmínkách existuje moderní rodičovství? Žijeme v nukleárních rodinách, z různých důvodů (vzdálenost, práce, nezájem) nemáme kolem sebe po ruce „vesnici“ zralých dospělých, která by nám mohla kdykoliv pomoct, snažíme se najednou o péči o děti a o kariéru, rodíme děti relativně pozdě, a proto míváme relativně malý věkový rozdíl mezi dětmi, starší generace má jiné výchovné metody, což vede ke konfliktům s rodiči… V tom seznamu můžu dlouho pokračovat. Faktorů, které dělají rodičovství náročným, je hodně. Potřebujeme pochopit potřeby rodičů a zkusit najít cestu, jak tyto potřeby nejlépe uspokojit. Tohle je podle mě nejdůležitější a profitovat z toho bude celá společnost. Nejlépe pomůžeme zdravému vývoji děti, když poskytneme podporu a péči jeho rodičům.
V naší společnosti jsou relativní tabu jakékoliv „náročnější“ a intenzivnější emoce. Nemáme zkušenost, co s nimi. Když se rodič svěří s tím, že prožívá zklamání z rodičovství, může se bát nepochopení, zlehčování nebo odsouzení. Okolí nemusí vůbec vědět, jak na ty pocity reagovat. Není divu, že rodiče své skutečné pocity nechávají pro sebe a nemluví o tom ani v rámci rodiny.
– Co byste poradila takovým párům, které mají právě pocit, že rodičovství tak trochu zničilo (překopalo) jejich dosavadní život. Jaké jsou praktické kroky, rady, jak se nějak vyklidnit a být víc v pohodě?
XM: Jakékoliv emoce, které rodičovství vyvolává, jsou v pořádku. Rodičovství může nás konfrontovat s našim vlastním dětstvím, může vyčerpávat fyzicky a psychicky, může aktivovat naše spouštěče. Zažíváme v tyto chvíle silné emoce, a vede zpravidla frustrace – něco není tak, jak bychom si přáli. Podle kanadského psychologa Gordona Neufelda, jehož teorii vývoje člověka založenou na vazbě, se ve své práci používám, frustrace má tři možná řešení. První řešení jsou změny – můžeme měnit situaci, která nás frustruje. Například, pokud víme, že nemáme dostatek času pro sebe, můžeme hledat kde se dá najít, pokud nemáme vesnici vazeb, můžeme se podívat, jak by se dala napodobit (chůva, kamarádky atd.). Pokud se nám nedaří situaci změnit, potkáváme se s marností. Marnost může, ale nemusí, být doprovázena pláčem. Marnost znamená, že jsme narazili na zeď, že není cesta skrz, můžeme se jen adaptovat k této situaci v daný okamžik. Proto svým klientům občas dávám domácí úkol – napsat esej „O co přicházím, protože jsem teď máma (nebo otec)“. Pomáhá to přiznat, že ty pocity prožíváme, že jsme opravdu něco ztratili, tím uznáváme emoce a umožňujeme jim plynout. Často proces doprovází slzy, které rovněž pomáhají adaptaci. Společnost vnímá slzy jako něco, co by mělo hned přestat, co bolí. Ale ve skutečnosti slzy marnosti jsou řešením, když nezbývá nic jiného než brečet. Dalším řešením frustrace, když nemůžeme svou bolest oplakat, je agrese. A čím víc náš mozek potlačuje slzy a potlačuje frustraci, tím víc se energie frustrace v těle hromadí. Potom dochází k explozím agrese různého druhu. Abychom frustraci bezpečně vyjádřili, můžeme ji dát prostor ve hře, nejlépe způsobem, který je pro nás přirozený – bouchat do boxovacího pytle, křičet za zpěvu nebo jako dinosauři, trhat papír, tančit, běhat atd. Hra je vhodná pro každý věk a dokonce poskytuje chvilky spojení, když si hrajeme spolu s dětmi.
Můžeme se podívat také na to, co vyvolává naši frustraci a zeptat sebe, zda tam nejsou nějaká přesvědčení, která neodpovídají realitě zčásti nebo úplně. Například, „doma musí být vždy uklizeno“, „děti mají spát celou noc a nebudit se“, „jídlo musí být jen domácí“ a podobné. Možná svá očekávání můžeme přehodnotit, přesvědčení povolit a upřednostnit vztah s dítětem, partnerem nebo odpočinek.
Líbí se mi rovněž koncepce kaskádové péče Gordona Neufelda, která předpokládá hierarchii péče. Když o dítě pečuje maminka, tatínek může pečovat o ni, prarodiče/kamarádi mohou pečovat o rodiče. Když o dítě pečuje tatínek, může o něj pečovat maminka atd. Na internetu vidím snahy o tvorbu lokálních komunit, o nalezení „náhradních“ babiček a dědečků, pokud vlastní prarodiče nejsou nebo nemají o vnoučata zájem. Tady můžeme najít místo i pro terapeuty, chůvy, uklízečky a další pomocníky, kteří efektivně nahrazují přirozenou pečující sít. Ta je v moderní společnosti potrhaná, a proto moc nefunguje.
– Dalo by se říct, že existují nějaké momenty, které jsou extra krizové? A naopak jestli jsou momenty (nejspíš spojené s věkem dítěte), kdy se situace nějakým způsobem ustálí?
XM: Ve hře je podle mě víc faktorů, které ovlivňuji krizovost situace: citlivost a zralost dítěte a rodičů, počet děti a věkový rozdíl mezi nimi, vztah mezi rodiči, vztah mezi rodiči a dětmi, existence vesnice vazeb nebo finančních zdrojů pro její nahrazení. Stresující mohou být období velkých změn – rozvod rodičů, úmrtí v rodině, narození sourozence, školka, škola, stěhování atd.
Fyzicky nejnáročnější je období do cca 5 let, kdy se děti mohou často budit v noci, chtějí se nosit, kojit, potřebuji hodně kontaktu a zapojení, může být náročné je nechat jinému pečovateli. Čím je malých děti víc, tím je situace zpravidla napjatější. A to mluvím o zdravých dětech. Pokud dítě vyžaduje speciální péči, může to být náročné a vyčerpávající mnohem delší dobu.
Dalším potenciálně stresujícím obdobím je puberta, kdy „sklízíme“ to, co jsme zaseli v prvních cca 10 letech dítěte, a pokud se tehdy nepodařilo naplnit dětské potřeby a vybudovat pevný vztah s dítětem, může být období puberty rovněž hodně turbulentní.
– Je normální, že rodiče napadá, že jim předtím bylo líp, po tom čase se jim stýská a někdy i svého rozhodnutí litují?
XM: Rodičovství je velká změna, která nejde vyzkoušet a zrušit, není tu tlačítko „uložit“ a „nahrát předchozí soubor“, nejde „zkusit znovu“. Proto je naprosto pochopitelné a normální, že nám může chybět náš dosavadní život a můžeme své rozhodnutí litovat.
– S takovými pocity také přichází pocity viny – nezvládám to tak, jako ostatní, nevážím si toho, co mám, nejsem dobrá matka/otec. Setkáváte se u svých klientů opět s takovými pocity a co jim radíte?
XM: Kdybychom teď byli v aule plné rodičů, požádala bych rodiče, kteří alespoň jednou cítili, že jim předtím bylo líp, že se jim po tom čase stýská nebo kteří alespoň jednou svého rozhodnutí litovali, ať zvednou ruku. Jsem si skoro jistá, že by ta ruka nebyla jediná. A to by bylo odpovědi na „nezvládám to tak, jako ostatní“. Stejně by se dalo ostatní rodiče zeptat i na to, zda občas cítí vinu, že se takhle cítili.
Mnohdy se nám zdá, že naše prožitky jsou jen naše, že ostatní to tak neprožívají, že jejich život vypadá jako fotky na Instagramu – vždy usmívaví a spokojení. Chce to odvahu, jít se svými pocity ven (prosím, ne za dětmi, ale za jinými dospělými), ale když to v bezpečném prostředí uděláme, zjistíme, že mnohé zkušenosti s ostatními sdílíme, že nejsme sami.
I v této otázce bude dobré podívat se na širší kontext a vnímat emoce, které rodičovství vyvolává. Můžeme znovu mluvit o částech osobnosti. Z otázky bych předpokládala existenci části, pro níž je rodičovství náročné a je z něj frustrovaná. Vidím zároveň část, která první část odsuzuje. A mezi těmito částmi existuje konflikt. Zkusme k těmto částem přistupovat se zvědavosti a soucitem – plní v naší psychice nějakou funkci a něco nám chtějí říct.
Řeknu i několik slov na obranu pocitu viny. Podle Gordona Neufelda je vina rubem mince zodpovědnosti, rodí se spolu s dítětem, nebo dokonce s jeho početím. Vina bolí. Jako každá jiná emoce vina má svou práci – chce, abychom napravili situaci, aby se situace neopakovala. Vina je častým impulzem pro vyhledání pomoci. Kdybychom ji necítili, ve svém jednání bychom pokračovali beze změn. Je lepší vinu cítit než necítit, protože to znamená, že máme srdce, které není obrněné.
Vina je frustrace s kognitivním prvkem (můžu za to já). I vině můžeme dát prostor a být zvědaví na to, co nám chce sdělit. Je možné, že vinu cítí část, která cítí za dítě zodpovědnost, která chce být dobrou matkou nebo otcem. Nebo naopak to může být odsuzující část, která je z nějakého důvodu zvykla hledat viníka. Můžeme se dále ptát proč toho viníka hledá, jaká je její funkce, jak dlouho tu část známé…
Nejsme naše emoce a nemusíme se jimi řídit, emoce přichází a odchází jako vlny, můžeme je zohledňovat při rozhodování.
– Rodičovství má dopad také na partnerský vztah – je časté, že se pár hádá, nespí spolu apod.? A opět, co s tím? A do jaké míry je to „normální“?
XM: Aby moje odpověď byla úplná, konzultovala jsem tuto otázku s kolegyni Linou Vizelman, párovou terapeutkou, na kterou odkazuji klienty, kteří chtějí posílit vztah s partnerem. O partnerském vztahu by se dala napsat kniha, ale zkusily jsme sepsat alespoň to nejdůležitější.
Některé přístupy párové terapie považují, že partneři se dají dohromady primárně tak, aby spolu sedly jejich nevyřešené otázky a následně mohlo dojít k jejich vyřešení. Určitá míra konfliktů je tedy v pořádku a v případě, že se řeší konstruktivně, pomáhá to partnerům růst. Rodičovství se stává dodatečnou zátěži pro partnery, která tyto otázky a spouštěče ještě více zvýrazní. Stres se hromadí, konflikty se nestíhají řešit, ovlivňuje to rodinnou dynamiku a odráží se na vztahu s dětmi, nebo děti se stávají svědky konfliktů mezi rodiči.
Bohužel, je to „normální“, protože je to častý jev. V žádném případě to není optimální ani žádoucí. Výzkumy potvrzují silný negativní vliv konfliktů v rodině na psychické a fyzické zdraví dětí, proto problémy mezi rodiči potřebujeme řešit.
Péče o vztah může vypadat různě a záleží na tom, co partneři zrovna potřebují a jaké mají možnosti. Je to vazba jako každá ostatní. Prospívá jí, když dospělí mají prostor pro sebe – tady se znovu vracíme k otázce hlídání pro děti a dostatečnému počtu pečujících dospělých na jedno dítě. Prospívá jí hra a rituály. Hrou pro dospělé myslím aktivity, ve kterých neřešíme výsledek, ale užíváme si proces. Dle Gordona Neufelda je hra aktivní formou odpočinku. Jako příklad hry lze uvést smysl pro humor, poslouchání hudby, která se líbí oběma partnerům, tance, koncerty, kino, restaurace. Pár potřebuje vrátit potěšení do svého života a prostor pro bezpečné prožívání emocí. Jako příklad rituálů může být rande jednou týdně/měsíčně/v určité svátky, večerní film nebo osobní konverzace až děti usnou.
Už jsem mluvila o koncepci vzájemné kaskádové péče, která zahrnuje hodně přijetí, komunikace a kontaktu. Mezi snadné kroky, které dokážou hodně, patří vyjadřování vřelé upřímné vděčnosti partnerovi i za všední maličkosti. Vztah by měl být důležitější než úklid, práce nebo stavění domu.
Prospívá rovněž práce na sobě – vyřešení vlastních spouštěčů v párové nebo individuální terapii. Pozor na to, že řešení problémů, které se týkají párové dynamiky, v rámci individuální terapie jen jednoho z partnerů může vést k dysbalanci ve vztahu a bohužel i k jeho ukončení.
Cest je hodně, potřebujeme ale do nich investovat čas, prostor, zdroje a sily, najít způsob, jak skloubit péči o dítě, péči o sebe, péči o partnerský vztah, zároveň řešit finanční zajištění rodiny… Je to náročná cesta hledání kompromisů a nevšedních řešení.
Foto: Alexander Grey přes Unsplash
