Pojmy „emoce“ a „pocity“ se obvykle považují za synonyma a v běžné řeči se zaměňují. Ale Gordon Neufeld dělá mezi nimi rozdíl, který mi dává velký smysl.
Emoce jsou v podstatě energie, jejíž úkolem je hýbat člověkem, k něčemu ho pobízet. Tuto energii si nemusíme vůbec uvědomovat, ale můžeme být jí vedení. Ten, kdo slyšel od dítěte „Mámi/táti, proč se zlobíš?“ a přitom si nebyl vůbec vědom své emoce, kterou dítě rozpoznalo v hlase, teď zvedne ruku. 
Pocity jsou emoce, které si uvědomujeme, které dokážeme cítit. K cítění potřebujeme dost vyvinutý emocionální systém a dostatečné bezpečí. Čím víc emoce dokážeme cítit, tím víc bude zrání a zdraví.
Proč to potřebujeme odlišit v praxi? Zaprvé, vysvětluje to podstatu psychických obran, potlačení emocí, nezralosti emočního systému, kdy člověk emoce nemusí cítit, ale bude jimi veden. Za druhé, vysvětluje to původ psychosomatických potíží. Potlačená energie ze systému jen tak nezmizí. Za třetí, mnohem snáz pochopíme, proč po náročném pracovním dni vystartujeme na partnera/ku, který/á zapomněl/á ponožku na gauči nebo špinavý talíř na stole. Nebo proč je naše dítě naprostý andílek, dokud ho hlídá babička, ale hned po návratu maminky se z něj stává neřízená střela.
Takhle píše o emocích Gabor Maté v knize „Mýtus normálnosti“:
„“Vzhledem k tomu, že emoce jsou motorem zrání, děti uvíznou ve své nezralosti, když ztratí své něžné city“, vysvětluje Neufeld. Aby emoce zůstaly přístupné, prostředí musí umožnit jejich bezpečné prožívání – to znamená, že vyjádření emocí dítěte nemůže ohrozit vztah s rodiči.“
Pamatujete si na 5 kroků k emočnímu růstu a zralosti, které jsem sdílela před chvíli, že jo?
Dále Gabor pokračuje:
„Zatímco vyjádření emoce může být potlačeno nebo její vědomé prožívání zablokováno, emoce samotná je energie, kterou nelze vymýtit. Tím, že pocity vyženeme z vědomí, pošleme je pouze pod zem, do zamčeného sklepu emocí, který bude i nadále pronásledovat mnoho životů.“
