Měli jsme včera úžasné online setkání studijní skupiny Mýtus normálnosti, kde účastníci diskutovali o prvních kapitolách a sdíleli své zkušenosti. Velkým tématem byla superautonomní soběstačnost a potřeba určité pokory, abychom mohli přijímat péči. Neufeld by o tom řekl, že se jedná o zaseknutí v alfa pozici. Není tam odpočinek, takže není tam hra a není tam hojení, což se pak projevuje jako autoimunitní onemocnění.
Hodně se mě to dotklo, protože jsem od pátku přemýšlela, zda mám jet na pohotovost po skoku dítěte a dopad kolenem na moje žebra. Rodičovství je extrémní sport, se mi zdá… Než se mi narodily děti na pohotovosti jsem nebyla ani jednou…
I své reakce na to, co se udalo, jsem pozorovala od pátku. Odmítání, strach a úzkost, který se projevuje podobně jako symptomy vnitřního krvácení, potřeba uzemnění, aby se to dalo odlišit. Nechtěla jsem čekat na pohotovosti, stresovat děti, nechtěla jsem být nemocná, nechtěla jsem se vzdát své alfy a zároveň jet někam, kde nikoho neznám. Na lékaře potřebuji vazbu, takže až ta skupina a následná konzultace s Alžběta Buriánová, se kterou skupinu vedu a která je doktorkou, byla pro mě nakopnutím k tomu, abych situaci zkontrolovala nehledě na všechny moje argumenty „proti“ pohotovosti.
No, nakonec mám zlomeninu dvou žeber, předepsaný klidový režim (takže víc času na práci, nemůžu běhat za dětmi) a dost vhledu pro reflexi. Zjistila jsem třeba také, že nemám z lékařů strach. Můj strach se týká primárně smrti. Mám strach, že se stalo něco vážného, proto raději jdu do toho odmítání a pohotovost odkládám. Jak smutné a legrační, protože právě časný zásah občas nás může zachránit. Zároveň nemám problém napsat lékařům, které znám a důvěřuji. Vazby jsou důležité…
Další vhled je o tom, čeho se ve skutečnosti bojím. Kdysi mi kamarádka řekla, že po narození dětí se víc bojí smrti. Nepochopila jsem ji tehdy. Teď zjišťuji, že jsem na tom stejně. Už mě třeba tak neláká skok s padákem nebo bungee jumping. 
Mám malé děti a cítím vůči nim velkou zodpovědnost.
Mít děti předpokládá hodně zranitelnosti, protože prostě nikdy nevíš, co bude zítra, ani co bude za hodinu… Důvěra ke světu, zranitelnost, cítění, bolest, štěstí, smutek a radost. Každá láska má v sobě potenciál velkého zranění. Nedivím se, že v literatuře jsou to témata, která nejvíc vyhledávám. A budu hledat dál.
Tím příspěvkem děkuji celé skupině Mýtus normálnosti, Alžbetě, lékaři na pohotovosti a svým klientům, se kterými také často tančíme kolem těchto témat.
