Od Bruce Perryho jsem už doporučovala knihu “Chlapec, kterého chovali jako psa”, která se mi moc líbila, ale nebyla k dostání v českém překladu (ok, dala se koupit předražená z druhé ruky). Teď je znovu dostupná na webu Portálu za rozumnou cenu a určitě stojí za přečtení. O to víc mě zaujala nová kniha „Co se ti stalo?“, kterou neurovědec a psychiatr Bruce Perry napsal ve spolupráci s Oprah Winfrey.
Kniha postupně, v 10 kapitolách, otevírá čtenáři svět traumatu: od toho, jak trauma vzniká, jaké systémy mozku a těla jsou do toho zapojeny, přes dopady traumatu na společnost jako celek, předsudky a rasismus, po to, jak se trauma dá zahojit a uzdravit. Skoro na každé stránce je něco, co bych chtěla citovat, sdílet, doplnit vlastním komentářem.
Kniha se moc dobře čte. Na začátku každé kapitoly je kratší úvod od jednoho z autorů, ale jinak je to v podstatě rozhovor mezi Oprah Winfrey a Brucem Perry, ve kterém Oprah Winfrey mimo jiné velmi zranitelně mluví o vlastním dětství a Bruce Perry popisuje hodně případů z vlastní praxe.
Hlavním posláním knihy je její název — otázka “Co se ti stalo?”, která by podle autorů měla nahradit otázku “Co je to s tebou?”. Naše minulost definuje hodně naších reakcí na každodenní život, přičemž největší vliv mají vzpomínky z raného dětství, z prvních několika měsíců až let, které doslova “formují” mozek. Existují studie, které říkají, že prvních pár měsíců života mají větší vliv na celý život než to, co se děje později. Pokud dítě v prvních 2 měsících života prožilo silně negativní životní situace, které nebyly zmírňovány vztahem, a na dalších 12 let se ocitlo ve zdravějším prostředí, výsledky těchto děti byly horší než dětí, které to měly naopak — první 2 měsíce byly opečovávaný a dalších 12 letech prožívaly nepříznivé životní situace.
Pokud by se informace z knihy dostaly do státních systémů (zdravotnictví, sociální péče, soudnictví, školství atd.), mohlo by to vést k velké pozitivní změně, efektivnímu předcházení traumatům a zároveň jejich hojení jak u jednotlivců, tak i v celé společnosti. Autoři rovněž mluví o tom, jak je naše společnost nepřirozeně roztříštěna a jak nám všem chybí vřelá komunita, která je základem pro předcházení traumatu a pro uzdravování. Bruce Perry tomu říká “vztahový hlad”, který má hluboké a dlouhotrvající následky.
Kniha, stejně jako hodně jiných knih o traumatu, v průběhu čtení může vyvolávat náročné emoce (o to víc, pokud už máte vlastní děti): úzkost, strach, vinu… Ale, pokud ji hned neodložíme, umožníme si své emoce cítit a prožívat, pak na konci najdeme i cesty k hojení, pokud už k traumatizaci došlo. Cesta „od traumatizovaného přes typický k odolnému“ může být podle Bruce Perryho zdrojem posttraumatické moudrosti, tvoří mimořádnou silu a pohled na svět. A uzdravení je možné vždy, nikdy není příliš pozdě.
Kritiku knihy jsem nechala na konec, protože není moc podstatná, a i přesto ji velmi doporučuji. Vadily mi obrázky, které se objevovaly skoro libovolně na různých stránkách a na které autoři odkazují v různých kapitolách. Mohly by být úplně na konci nebo u každé zmínky by mohla být uvedena i stránka, abych je nemusela hledat a listovat celou knihu. Dotazník ACE byl dán bez vysvětlení jak vypočítat výsledek.
Jako developmentalistce (vývojové psycholožce) mi trochu vadil spíše behaviorální přístup neurovědce, založený na teorii učení. Na jinou stranu se jedná o přístup, který byl hlavním paradigmatem psychologie v druhé polovině 20. století a přetrvává do teď, takže se asi bude líbit většinové společnosti. Jazyk neurovědce zní opravdu hodně vědecky a přesvědčivě. A pokud někdo lépe pochopí význam vazby, vysvětlený z hlediska teorie učení, tak proč ne, budu jedině ráda. 🙂
