Emoce, které prožíváme jako rodiče, bývají intenzivní. V ty okamžiky náš myslící dospělý mozek nemá kapacitu vyvážit svůj okamžitý impulz pocitem zodpovědnosti nebo péče o dítě. Zapomínáme na to, co jsme si slibovali v období klidu, protože když řadí silné emoce, pokročilejší části mozku mlčí.
Jako následek můžeme dělat věci, které nechceme. Můžeme na dítě zakřičet, prudce zasáhnout, dokonce plácnout nebo dát facku… Nejčastěji se bude jednat o reakci na spouštěč nebo celkové přehlcení rodiče, které můžeme řešit v terapii, ať máme větší kapacitu kontrolovat i ty intenzívní emoce, ale o tom promluvíme jindy. Dneska píšu o pocitu viny.
Nebo jiný typ situace… Něco se dítěti stálo, třeba si zlomilo ruku nebo dostalo vyrážku, nemuselo to být ani v naší přítomnosti, dítě mohl hlídat někdo jiný. „Ahoj, vino, dávno jsme se neviděli“.
Jak se vlastně cítíte, když cítíte vinu? Co prožíváte? Jaký máte s vinou vztah? Snažíte se ji potlačit nebo necháváte ji být? Jak je pro vás pohodlná? Co vám říká? A co ji odpovídáte? (Můžete odpovídat v komentářích:)
Zkusím se na tuhle emoci podívat z trochu jiného úhlu pohledu, než je běžné.
Vina je sekundární pocit, odvozený od pocitu frustrace, která samotná nám říká, že „něco není tak, jak bych si přál/a“. „Sekundární“ je proto, že do hry vstupuje kognice, vysvětlení situace naším „myslícím mozkem“.
Vina je tedy frustrace plus „můžu za to já“. A frustrace je… hnacím motorem změny. Pamatujete si na kruhový objezd frustrace? „Něco není tak, jak bych si přál/a“ a máme tři možnosti: změna, adaptace, agrese.
Můžeme agresi směřovat na sebe a trýznit se pocitem viny (autoagrese)… Můžeme brečet, že se nám dneska něco nepovedlo, že nejsme dokonalí a ideální, že máme traumata, že nemůžeme mít kontrolu nad sebou a ostatními vždy a všude. Můžeme si uvědomit, že to příště chceme jinak, změnit podmínky, dopřát si více odpočinku, najít jiné hlídání nebo jít do terapie se svými spouštěči.
Takže pokud alespoň občas cítíte vinu, mám pro vás dobrou zprávu. Lidi, kteří by potřebovali vinu cítit nejvíc (ti, co dětem fakt pravidelně ubližuji a nevidí to), vinu zpravidla necítí vůbec. Jsou obrnění, necítí bolest ani svou, ani ostatních. Proto si čteme komentáře ve stylu „dej ji na zadek, to jsem dělala a vždy pomohlo“ nebo „to dítě prostě potřebuje tvrdou ruku“.
Je tedy normální, že vina existuje, a že ji cítíte. Předpoklad pro vinu vzniká obvykle ještě před narozením dítěte, kdy začínáme hlídat, co jíme a pijeme, hlídat, aby se vyvíjelo v pořádku, hledáme porodnici a porodu atd.
Vina je totiž… obrácená strana zodpovědnosti.
Tam, kde je zodpovědnost, bude vina (protože nejsme dokonalí, že). Kdybychom nebyli dobří, citliví, ODPOVĚDNÍ rodiče s měkkým otevřeným srdcem, necítili bychom se provinile. Nic bychom nikdy ve svém chování vůči dětem nezměnili, nic bychom nehledali, nic by nám v našem rodičovství nevadilo.
Recept na to, jak pracovat s vinou, je tím pádem: dát vině tolik prostoru, kolik potřebuje, cítit ji, dát ji právo existovat ve svém srdci a až pak analyzovat co se stalo, proč se stalo a jak se tomu dá předejít v budoucnu…