Už delší dobu přemýšlím nad tím, proč je pro nás tak podstatné aby se k nám dítě chovalo s respektem a proč se dítě snažíme respektu učit.
Podívejme se nejdřív na dítě. Začnu tím, že skutečný respekt je emoce a emoci nikoho nemůžeme naučit. Můžeme dítě naučit chování, které bude napodobovat existenci respektu, ale nemůžeme ho naučit respekt cítit. Tim, že ho k „respektujícímu“ chování tlačíme aniž bychom ho nechali přirozeně najít a prožít ten pocit, bereme mu možnost skutečný respekt v sobě odhalit. Stačí nám ten umělý nacvičený „respekt“?
A teď se podívejme na svoje prožívání. Proč jako dospělí toužíme po respektu od malého nezralého dítěte? Jaká potřeba je pod tou touhou? Proč nám na vnímání „respektu“ z chování dítěte tolik záleží? Respektujeme tím potřeby a vývoj samotného dítěte? Komu ve skutečnosti v této situaci chybí respekt?
Respekt bude dítě cítit naprosto přirozeně ve vztahu k lidem, které si bude vážit a mít rádo, pokud nebude obrněné. A bude to ten skutečný hluboký respekt z lásky, nikoliv jeho napodobenina poháněná strachem z odloučení.
